Chtěla bych hlavně psát, říká basketbalistka, gymnazistka a literátka Brányiková
17.10.2013 | U19
Praha /ROZHOVOR/ – Na brzy osmnáctiletou studentku Katarínu Brányikovou mě upozornil sportovní fotograf Jiří Růžička. Věděl jsem, že hraje basketbal za USK Praha, že vybojovala mistrovský titul s tamním týmem U 19. A teď, že má jít o nadanou literátku?
Čtěte více na: http://prazsky.denik.cz/ostatni_region/chtla-bych-hlavn-pst-k-basketbalistka-gymnazistka-a-litertka-brnyikov.htmlwwwwwwqqqdddPraha /ROZHOVOR/ – Na brzy osmnáctiletou studentku Katarínu Brányikovou mě upozornil sportovní fotograf Jiří Růžička. Věděl jsem, že hraje basketbal za USK Praha, že vybojovala mistrovský titul s tamním týmem U 19. A teď, že má jít o nadanou literátku?
Čtěte více na: http://prazsky.denik.cz/ostatni_region/chtla-bych-hlavn-pst-k-basketbalistka-gymnazistka-a-litertka-brnyikov.html
Čtěte více na: http://prazsky.denik.cz/ostatni_region/chtla-bych-hlavn-pst-k-basketbalistka-gymnazistka-a-litertka-brnyikov.html
Celý rozhovor naleznete na:
Čtěte více na: http://prazsky.denik.cz/ostatni_region/chtla-bych-hlavn-pst-k-basketbalistka-gymnazistka-a-litertka-brnyikov.htmlTak trochu neochotně jsem otvíral její internetové stránky. Co jen to bude za protekční dítko? První verše mě ale zaujaly. Přišly mi upřímné, našel jsem v nich melodičnost. Co takhle písňové texty? No a teď próza. Vybroušená. Na setkání s Katarínou jsem se proto těšil. „Bude to takové povídání s poetizující sportovkyní," lákal jsem ji, a pak se vybavil otázkami typu – kdy jste začínala se sportem? Po seznamovacích větách jsem svůj sešit zahodil. Kdo je Katarína Brányiková? Narozena 19. listopadu 1995 v Bratislavě Povolání studentka gymnázia Basketbalová kariéra Sokol pražský (od 9 let) USK Praha (od 11 let) Největší úspěchy mistryně republiky 2013 s U 19 USK Praha Literární činnost její díla si můžete přečíst na serveru www.katalin.8u.cz
Čtěte více na: http://prazsky.denik.cz/ostatni_region/chtla-bych-hlavn-pst-k-basketbalistka-gymnazistka-a-litertka-brnyikov.htmlTak trochu neochotně jsem otvíral její internetové stránky. Co jen to bude za protekční dítko? První verše mě ale zaujaly. Přišly mi upřímné, našel jsem v nich melodičnost. Co takhle písňové texty? No a teď próza. Vybroušená. Na setkání s Katarínou jsem se proto těšil. „Bude to takové povídání s poetizující sportovkyní," lákal jsem ji, a pak se vybavil otázkami typu – kdy jste začínala se sportem? Po seznamovacích větách jsem svůj sešit zahodil. Kdo je Katarína Brányiková? Narozena 19. listopadu 1995 v Bratislavě Povolání studentka gymnázia Basketbalová kariéra Sokol pražský (od 9 let) USK Praha (od 11 let) Největší úspěchy mistryně republiky 2013 s U 19 USK Praha Literární činnost její díla si můžete přečíst na serveru www.katalin.8u.cz Kataríno, Kateřino, či Katalin, jak je to vlastně s vaším původem? Tátu mám Maďara, takového stoprocentního. Takže to máme doma občas pěkně ohnivé. Máma je Slovenka a pochází z jihu, ale je klidná. Krásně se spolu našli a já dostala z obou svůj díl. Čím se tedy cítíte? Je těžké jmenovat jednu konkrétní národnost. Krevně jsem obojím, srdečně také. Jsem Slovenko-Maďarka. To se nedá rozhodnout. Žijete v Praze. Máte něco z Češky? Ne, Češkou se být necítím. Také mi lidé říkají, že působím jinak. Hezký vztah k Čechům ale mám. Slovensko bylo dlouhá léta v područí Maďarska. Jak je tomu u vás doma? Úplně stejně. (usmívá se) Otec často vytahuje historii a hrdě vypíná hruď. My s mámou se smějeme. Ve mně se to mísí. Po otci jsem cholerik a máma mě naučila to skrývat. To jsou ale naběhlé žíly, zaťaté pěsti, nadávky… Stydí se cholerik za své výlevy? Stydí, zároveň mám ale po otci kus hrdosti. Strašně nerada si dávám za cokoliv vinu. Stydím se a přitom viním okolí. Prostě cholerik. Ve vašich verších cítím i kus melancholie. To je těch třináct let, po kterých žiji v Čechách. Melancholie to jsou oni, ti Češi. Mám tu spoustu kamarádů, kteří jsou umělecky založení. Jsou takoví divní, berou třeba i drogy. Nikdy nevím, co si od nich vezmu. Sama sebe překvapuji. I pro sebe jsem nevypočitatelná. Když píšu text, tak mám málokdy podnět. Většinou si sednu k papíru proto, že si uvědomuji, že jsem dlouho nic nenapsala. Teprve pak hledám témata. Sedáte ke stolu s pocitem, že jste dlouho nic nenapsala. Napadá mě jediné. Povinnost. Jsem vychovaná tak, že pokud chci něco dokázat, tak prostě musím makat, i když zrovna nemám svůj den. Už jsem jednou něco zahodila. Hrála jsem na kytaru. Postupně jsem ale přestala a ona teď leží zaprášená v koutě. Rozhodně to nechci opakovat. Nechci tam ještě vidět zaprášené sešity a vyschlá pera. Napsala jste báseň o zaprášené kytaře? To ještě ne. Ale vnuknul jste mi nápad. Děkuji. Vaše verše jsou jistě hluboké, nicméně trochu kostrbaté. Jak důležitá je pro vás forma? Snažím se dokopat k jejímu studiu. Chci, aby se mi chtělo. Ten potřebný krok jsem ale ještě neudělala. Třeba slabiky si ale nepočítám. Nemám ráda hranice poezie. Rytmicky to přeci sedí! Na druhou stranu je ale třeba dělat věci podle pravidel. Vaše verše na mě působí jako písňové texty. Pokusila jste se o ně? Samozřejmě se pokusila. V kapele, kde jsem ale hrála, jsem se nesetkala s nadšením. A tak jsem se vykašlala na melodii a zůstal jen text. Co raději píšete? Básně, nebo prózu? To se nedá říct. Rozhodnout se mezi prózou a poezií, to je něco jako mezi Slovenkou a Maďarkou. Víte, jak to myslím… Jestli se chci ale živit psaním, tak je próza jistějším směrem. Na druhou stranu je pro mě těžší vymyslet téma. Z prózy mám větší respekt, než z básniček. Proto básničky píšu víc. Je to lenost a strach zároveň. Četl jsem jednu vaši úvahu o zranění. Chcete často uplatňovat svou sportovní zkušenost v literární tvorbě? Ano, přemýšlela jsem o tom. Nechci se ale věnovat sportovní žurnalistice. Spíš vidět sport trochu metaforicky. Sportovci denně přijdou o hektolitry potu i slz, jenom proto, aby se zlepšili o nepatrný kousek. A jsou ochotni to opakovat do nedohledna. Co víc si cenit na lidech. Jaký Einstein o sobě může říct, že je toho schopen. Má to význam? Pokud existují lidi, kteří vnímají jako já, pak to význam má. Jak vám pomáhá sport k dalším aktivitám? Jsem právě na vážkách, jestli mě nebrzdí. Když jsem s basketbalem začala, tak mě postavil na správnou cestu. Naučil mě přemýšlet, zodpovědnosti. Teď už to ale „umím", teď už vím, jak se na té cestě udržet a najednou mě brzdí. Neuvažujete tedy o dráze vrcholové basketbalistky? Moc ne, nikdy jsem o ní vlastně neuvažovala ani nesnila. V devíti jsem s basketem začala. Rok mě to bavilo, pak jsem ale měla krizi a nechtěla na něj chodit. Otec ale přišel a strašně mě seřval. Šla jsem tedy tam a prožila šest let muk. Často jsem kvůli tréninkům doma pro sebe brečela. Říkám si, jestli jsem potřebovala až tak tvrdou lekci, abych se naučila odpovědnosti. Co vás u sportu dneska drží? Stereotyp, otec, zaprášená kytara? Myslíte, že jednou uvidím zaprášený míč? Rozhodně mě u basketbalu drží otec, který z mého konce, jenž nastal před dvěma roky, na tři dny onemocněl. Tak jsem se kvůli němu vrátila. No a ukázalo se, že to bylo dobře. Následně jsem odehrála nejlepší sezonu v životě. No a taky holky. Ten jiný druh vazby než rodinný. S holkama se máme rády jako rodina a přitom nás k tomu nic nenutí. Mluvila jste o zodpovědnosti. Nebylo by nejzodpovědnější odejít a nebrzdit děvčata, jejichž ambicí je hrát na olympiádě? Já je brzdím? Vrcholných met přeci dosáhnou ti, kteří jsou pro ně ochotni udělat maximum. Já nejsem ochotná dát basketu všechno, ale jsem ochotná udělat maximum proto, abych pomohla jim třeba na tu olympiádu. Kdybych cítila, že je brzdím, tak by to pro mě byla obrovská rána a skončila bych. Nemůže vám údobí hledání vzít do budoucna lásku ke sportu? To rozhodně ne! Snad jste slyšel, co jsem tu říkala. Jak sportovce vnímám. Jací jsou to pro mě hrdinové. Sport mě udržuje ve střehu a učí mě vážit si správných věcí. Správné věci nenacházíte mimo sport? Záběr vašich aktivit je přeci širší. Trochu jsem malovala. Měla jsem období, kdy jsem si říkala, že se stanu výtvarnicí. Svoje kresby jsem ukazovala dědovi, byla vystavena chvále. Pak přišel rok, kdy jsem chtěla být egyptoložka, a tak jsem si koupila všechny možné knížky. Posléze na mě čekal rok s kapelou. Co ještě dělám? Učím se jazyky. Malující člověk ukazuje ostatním svůj pohled na svět. Píšící též. O co je pro vás zajímavější psaná forma? Vždycky jsem chtěla, abych byla rychle pochopena. Proč by se měl někdo namáhat, aby přemýšlel nad tím, co chci říct. Já chci, aby to hned věděl. A k tomu je myslím psaní vhodnější. Abstraktní obraz má mnoho interpretací, a to já nemám ráda. Kolika jazyky hovoříte? Zatím to není žádná sláva. Mluvím maďarsky, slovensky, česky, anglicky a španělsky. Teď bych chtěla trochu experimentovat. Zkusit takovou čínštinu. (směje se) Dobře vím, že to asi nevyužiji. Láká mě ale pocit překvapení. Ta holka umí čínsky. To je přeci pěkné. (směje se) Když se učíte jazyky. Je to i proto, abyste mohla číst knihy v dané řeči? Proč ne, ale není ten hlavní důvod. Dobře vím, že bych se měla víc dívat na ostatní. To máte třeba i ve sportu. Já se nekoukám na ženský basketbal. Nebaví mě a vím, že je to špatně. Posunulo by mě to. Nemám ale sílu. Potřebovala bych další letní prázdniny. Už mám zase dost. Mrzí mě, že nečtu maďarsky. To je básnický jazyk. Slovenština je zase hezká na mluvení, no a čeština vhodná k próze. Slovenko-Maďarko, v jakém jazyku uvažujete? V tom, ve kterém mluvím. Doma s mámou slovensky. S otcem maďarsky. Ve škole česky. Bude vám osmnáct a říkáte: „Už mám zase dost." Není to brzy? Je a o to je to smutnější. Vždycky jsem viděla puberťáky, jak jenom chodí do školy a nic vlastně nedělají. Nikdy jsem taková nechtěla být. Najednou jsem ale do té únavy taky spadla. Já ale volný čas využívám správně. V létě jsem se učila jazyky a psala. Proto mám lepší důvod chtít prázdniny. Proto, abych se mohla soustředit na budoucnost. Všechny ty povinnosti okolo, škola a basket mě brzdí. Jaká jste studentka? První dva roky na gymnáziu jsem patřila mezi premianty. Teď už je to slabší. Jsou pro vás jedničky důležité? Docela jsou. Ne kvůli nim. Jsou ale ohodnocením toho, že jsem vyvinula tvrdou práci. Nejsou to tak trochu jedničky pro vašeho otce? To ne, basket je pro něj. Jedničky jsou pro mámu. (směje se) Ne vážně, pro nikoho nejsou. Za zaprášenou kytaru může tak trochu můj otec, moje puberťácké přesvědčení, že z trucu neudělám to, co on chce. Takže za to vlastně můžu já a moje nezralost. Prostě ráda dělám věci, u kterých mám pocit, že jsou čistě pro mě. Ode mě, pro mě. Jaké máte představy o dalším svém směřování? Vidím se na žurnalistice, i když mě odrazuje každý, kdo s ní má nějaké dočinění. Nejideálnější by byl letní domek s psacím strojem. Napsat bestseller, zajistit se tím a psát si bez tlaku to, co budu chtít. To je ale sen. Bavily by mě ale i vícestránkové rozhovory. Ty mají přeci jenom dočinění s uměleckým textem. Chtěla bych hlavně psát. Nebojí se dívka s tolika zájmy samoty? To mě taky napadlo, neuvažovala jsem ale o tom, protože se jí bojím. Randila jsem s klukama ale jen tak. Teď jsem našla někoho, kvůli kterému i sem tam něco flákám. Je to první případ, který mě uklidnil, že jsem schopná věci zahodit a oddat se. Co kytara? To je ono, už se nebojím toho, že bych byla sama, ale toho, že jsem do vztahu schopná jít tak po hlavě. Až moc. Nevím, co od sebe čekat. Jaký by měl tedy být váš muž s velkým M? To se nedá říct, vždycky jsem si říkala, že nechci typického Čecha, tedy toho houbaře s chatou, co jezdí na výlety a tak. A můj partner takový přesně je a vyrazil mi dech. To se musíte vzdát letního domku, ve kterém píšete romány? No tak dovedu si představit, že bych neměla peníze, ale nechce se mi. Ideální by bylo, kdyby houbařil před vlastní továrnou. (směje se) Katarína Brányiková - Příběh bez děje Nejhezčí obscese, střepiny naděje, kterými procházím každý den bosá. Vryjou se do těla jak příběh bez děje, pod kterým rozláme se zemská osa. Ptám se všech okolo, stále však potichu, zda můžu splnit ti vše, co sis přál, zda můžu v životě dělat ti neplechu, zda můžu procházet se bosá dál.
Čtěte více na: http://prazsky.denik.cz/ostatni_region/chtla-bych-hlavn-pst-k-basketbalistka-gymnazistka-a-litertka-brnyikov.htmlTak trochu neochotně jsem otvíral její internetové stránky. Co jen to bude za protekční dítko? První verše mě ale zaujaly. Přišly mi upřímné, našel jsem v nich melodičnost. Co takhle písňové texty? No a teď próza. Vybroušená. Na setkání s Katarínou jsem se proto těšil. „Bude to takové povídání s poetizující sportovkyní," lákal jsem ji, a pak se vybavil otázkami typu – kdy jste začínala se sportem? Po seznamovacích větách jsem svůj sešit zahodil. Kdo je Katarína Brányiková? Narozena 19. listopadu 1995 v Bratislavě Povolání studentka gymnázia Basketbalová kariéra Sokol pražský (od 9 let) USK Praha (od 11 let) Největší úspěchy mistryně republiky 2013 s U 19 USK Praha Literární činnost její díla si můžete přečíst na serveru www.katalin.8u.cz Kataríno, Kateřino, či Katalin, jak je to vlastně s vaším původem? Tátu mám Maďara, takového stoprocentního. Takže to máme doma občas pěkně ohnivé. Máma je Slovenka a pochází z jihu, ale je klidná. Krásně se spolu našli a já dostala z obou svůj díl. Čím se tedy cítíte? Je těžké jmenovat jednu konkrétní národnost. Krevně jsem obojím, srdečně také. Jsem Slovenko-Maďarka. To se nedá rozhodnout. Žijete v Praze. Máte něco z Češky? Ne, Češkou se být necítím. Také mi lidé říkají, že působím jinak. Hezký vztah k Čechům ale mám. Slovensko bylo dlouhá léta v područí Maďarska. Jak je tomu u vás doma? Úplně stejně. (usmívá se) Otec často vytahuje historii a hrdě vypíná hruď. My s mámou se smějeme. Ve mně se to mísí. Po otci jsem cholerik a máma mě naučila to skrývat. To jsou ale naběhlé žíly, zaťaté pěsti, nadávky… Stydí se cholerik za své výlevy? Stydí, zároveň mám ale po otci kus hrdosti. Strašně nerada si dávám za cokoliv vinu. Stydím se a přitom viním okolí. Prostě cholerik. Ve vašich verších cítím i kus melancholie. To je těch třináct let, po kterých žiji v Čechách. Melancholie to jsou oni, ti Češi. Mám tu spoustu kamarádů, kteří jsou umělecky založení. Jsou takoví divní, berou třeba i drogy. Nikdy nevím, co si od nich vezmu. Sama sebe překvapuji. I pro sebe jsem nevypočitatelná. Když píšu text, tak mám málokdy podnět. Většinou si sednu k papíru proto, že si uvědomuji, že jsem dlouho nic nenapsala. Teprve pak hledám témata. Sedáte ke stolu s pocitem, že jste dlouho nic nenapsala. Napadá mě jediné. Povinnost. Jsem vychovaná tak, že pokud chci něco dokázat, tak prostě musím makat, i když zrovna nemám svůj den. Už jsem jednou něco zahodila. Hrála jsem na kytaru. Postupně jsem ale přestala a ona teď leží zaprášená v koutě. Rozhodně to nechci opakovat. Nechci tam ještě vidět zaprášené sešity a vyschlá pera. Napsala jste báseň o zaprášené kytaře? To ještě ne. Ale vnuknul jste mi nápad. Děkuji. Vaše verše jsou jistě hluboké, nicméně trochu kostrbaté. Jak důležitá je pro vás forma? Snažím se dokopat k jejímu studiu. Chci, aby se mi chtělo. Ten potřebný krok jsem ale ještě neudělala. Třeba slabiky si ale nepočítám. Nemám ráda hranice poezie. Rytmicky to přeci sedí! Na druhou stranu je ale třeba dělat věci podle pravidel. Vaše verše na mě působí jako písňové texty. Pokusila jste se o ně? Samozřejmě se pokusila. V kapele, kde jsem ale hrála, jsem se nesetkala s nadšením. A tak jsem se vykašlala na melodii a zůstal jen text. Co raději píšete? Básně, nebo prózu? To se nedá říct. Rozhodnout se mezi prózou a poezií, to je něco jako mezi Slovenkou a Maďarkou. Víte, jak to myslím… Jestli se chci ale živit psaním, tak je próza jistějším směrem. Na druhou stranu je pro mě těžší vymyslet téma. Z prózy mám větší respekt, než z básniček. Proto básničky píšu víc. Je to lenost a strach zároveň. Četl jsem jednu vaši úvahu o zranění. Chcete často uplatňovat svou sportovní zkušenost v literární tvorbě? Ano, přemýšlela jsem o tom. Nechci se ale věnovat sportovní žurnalistice. Spíš vidět sport trochu metaforicky. Sportovci denně přijdou o hektolitry potu i slz, jenom proto, aby se zlepšili o nepatrný kousek. A jsou ochotni to opakovat do nedohledna. Co víc si cenit na lidech. Jaký Einstein o sobě může říct, že je toho schopen. Má to význam? Pokud existují lidi, kteří vnímají jako já, pak to význam má. Jak vám pomáhá sport k dalším aktivitám? Jsem právě na vážkách, jestli mě nebrzdí. Když jsem s basketbalem začala, tak mě postavil na správnou cestu. Naučil mě přemýšlet, zodpovědnosti. Teď už to ale „umím", teď už vím, jak se na té cestě udržet a najednou mě brzdí. Neuvažujete tedy o dráze vrcholové basketbalistky? Moc ne, nikdy jsem o ní vlastně neuvažovala ani nesnila. V devíti jsem s basketem začala. Rok mě to bavilo, pak jsem ale měla krizi a nechtěla na něj chodit. Otec ale přišel a strašně mě seřval. Šla jsem tedy tam a prožila šest let muk. Často jsem kvůli tréninkům doma pro sebe brečela. Říkám si, jestli jsem potřebovala až tak tvrdou lekci, abych se naučila odpovědnosti. Co vás u sportu dneska drží? Stereotyp, otec, zaprášená kytara? Myslíte, že jednou uvidím zaprášený míč? Rozhodně mě u basketbalu drží otec, který z mého konce, jenž nastal před dvěma roky, na tři dny onemocněl. Tak jsem se kvůli němu vrátila. No a ukázalo se, že to bylo dobře. Následně jsem odehrála nejlepší sezonu v životě. No a taky holky. Ten jiný druh vazby než rodinný. S holkama se máme rády jako rodina a přitom nás k tomu nic nenutí. Mluvila jste o zodpovědnosti. Nebylo by nejzodpovědnější odejít a nebrzdit děvčata, jejichž ambicí je hrát na olympiádě? Já je brzdím? Vrcholných met přeci dosáhnou ti, kteří jsou pro ně ochotni udělat maximum. Já nejsem ochotná dát basketu všechno, ale jsem ochotná udělat maximum proto, abych pomohla jim třeba na tu olympiádu. Kdybych cítila, že je brzdím, tak by to pro mě byla obrovská rána a skončila bych. Nemůže vám údobí hledání vzít do budoucna lásku ke sportu? To rozhodně ne! Snad jste slyšel, co jsem tu říkala. Jak sportovce vnímám. Jací jsou to pro mě hrdinové. Sport mě udržuje ve střehu a učí mě vážit si správných věcí. Správné věci nenacházíte mimo sport? Záběr vašich aktivit je přeci širší. Trochu jsem malovala. Měla jsem období, kdy jsem si říkala, že se stanu výtvarnicí. Svoje kresby jsem ukazovala dědovi, byla vystavena chvále. Pak přišel rok, kdy jsem chtěla být egyptoložka, a tak jsem si koupila všechny možné knížky. Posléze na mě čekal rok s kapelou. Co ještě dělám? Učím se jazyky. Malující člověk ukazuje ostatním svůj pohled na svět. Píšící též. O co je pro vás zajímavější psaná forma? Vždycky jsem chtěla, abych byla rychle pochopena. Proč by se měl někdo namáhat, aby přemýšlel nad tím, co chci říct. Já chci, aby to hned věděl. A k tomu je myslím psaní vhodnější. Abstraktní obraz má mnoho interpretací, a to já nemám ráda. Kolika jazyky hovoříte? Zatím to není žádná sláva. Mluvím maďarsky, slovensky, česky, anglicky a španělsky. Teď bych chtěla trochu experimentovat. Zkusit takovou čínštinu. (směje se) Dobře vím, že to asi nevyužiji. Láká mě ale pocit překvapení. Ta holka umí čínsky. To je přeci pěkné. (směje se) Když se učíte jazyky. Je to i proto, abyste mohla číst knihy v dané řeči? Proč ne, ale není ten hlavní důvod. Dobře vím, že bych se měla víc dívat na ostatní. To máte třeba i ve sportu. Já se nekoukám na ženský basketbal. Nebaví mě a vím, že je to špatně. Posunulo by mě to. Nemám ale sílu. Potřebovala bych další letní prázdniny. Už mám zase dost. Mrzí mě, že nečtu maďarsky. To je básnický jazyk. Slovenština je zase hezká na mluvení, no a čeština vhodná k próze. Slovenko-Maďarko, v jakém jazyku uvažujete? V tom, ve kterém mluvím. Doma s mámou slovensky. S otcem maďarsky. Ve škole česky. Bude vám osmnáct a říkáte: „Už mám zase dost." Není to brzy? Je a o to je to smutnější. Vždycky jsem viděla puberťáky, jak jenom chodí do školy a nic vlastně nedělají. Nikdy jsem taková nechtěla být. Najednou jsem ale do té únavy taky spadla. Já ale volný čas využívám správně. V létě jsem se učila jazyky a psala. Proto mám lepší důvod chtít prázdniny. Proto, abych se mohla soustředit na budoucnost. Všechny ty povinnosti okolo, škola a basket mě brzdí. Jaká jste studentka? První dva roky na gymnáziu jsem patřila mezi premianty. Teď už je to slabší. Jsou pro vás jedničky důležité? Docela jsou. Ne kvůli nim. Jsou ale ohodnocením toho, že jsem vyvinula tvrdou práci. Nejsou to tak trochu jedničky pro vašeho otce? To ne, basket je pro něj. Jedničky jsou pro mámu. (směje se) Ne vážně, pro nikoho nejsou. Za zaprášenou kytaru může tak trochu můj otec, moje puberťácké přesvědčení, že z trucu neudělám to, co on chce. Takže za to vlastně můžu já a moje nezralost. Prostě ráda dělám věci, u kterých mám pocit, že jsou čistě pro mě. Ode mě, pro mě. Jaké máte představy o dalším svém směřování? Vidím se na žurnalistice, i když mě odrazuje každý, kdo s ní má nějaké dočinění. Nejideálnější by byl letní domek s psacím strojem. Napsat bestseller, zajistit se tím a psát si bez tlaku to, co budu chtít. To je ale sen. Bavily by mě ale i vícestránkové rozhovory. Ty mají přeci jenom dočinění s uměleckým textem. Chtěla bych hlavně psát. Nebojí se dívka s tolika zájmy samoty? To mě taky napadlo, neuvažovala jsem ale o tom, protože se jí bojím. Randila jsem s klukama ale jen tak. Teď jsem našla někoho, kvůli kterému i sem tam něco flákám. Je to první případ, který mě uklidnil, že jsem schopná věci zahodit a oddat se. Co kytara? To je ono, už se nebojím toho, že bych byla sama, ale toho, že jsem do vztahu schopná jít tak po hlavě. Až moc. Nevím, co od sebe čekat. Jaký by měl tedy být váš muž s velkým M? To se nedá říct, vždycky jsem si říkala, že nechci typického Čecha, tedy toho houbaře s chatou, co jezdí na výlety a tak. A můj partner takový přesně je a vyrazil mi dech. To se musíte vzdát letního domku, ve kterém píšete romány? No tak dovedu si představit, že bych neměla peníze, ale nechce se mi. Ideální by bylo, kdyby houbařil před vlastní továrnou. (směje se) Katarína Brányiková - Příběh bez děje Nejhezčí obscese, střepiny naděje, kterými procházím každý den bosá. Vryjou se do těla jak příběh bez děje, pod kterým rozláme se zemská osa. Ptám se všech okolo, stále však potichu, zda můžu splnit ti vše, co sis přál, zda můžu v životě dělat ti neplechu, zda můžu procházet se bosá dál.
Čtěte více na: http://prazsky.denik.cz/ostatni_region/chtla-bych-hlavn-pst-k-basketbalistka-gymnazistka-a-litertka-brnyikov.htmlTak trochu neochotně jsem otvíral její internetové stránky. Co jen to bude za protekční dítko? První verše mě ale zaujaly. Přišly mi upřímné, našel jsem v nich melodičnost. Co takhle písňové texty? No a teď próza. Vybroušená. Na setkání s Katarínou jsem se proto těšil. „Bude to takové povídání s poetizující sportovkyní," lákal jsem ji, a pak se vybavil otázkami typu – kdy jste začínala se sportem? Po seznamovacích větách jsem svůj sešit zahodil. Kdo je Katarína Brányiková? Narozena 19. listopadu 1995 v Bratislavě Povolání studentka gymnázia Basketbalová kariéra Sokol pražský (od 9 let) USK Praha (od 11 let) Největší úspěchy mistryně republiky 2013 s U 19 USK Praha Literární činnost její díla si můžete přečíst na serveru www.katalin.8u.cz Kataríno, Kateřino, či Katalin, jak je to vlastně s vaším původem? Tátu mám Maďara, takového stoprocentního. Takže to máme doma občas pěkně ohnivé. Máma je Slovenka a pochází z jihu, ale je klidná. Krásně se spolu našli a já dostala z obou svůj díl. Čím se tedy cítíte? Je těžké jmenovat jednu konkrétní národnost. Krevně jsem obojím, srdečně také. Jsem Slovenko-Maďarka. To se nedá rozhodnout. Žijete v Praze. Máte něco z Češky? Ne, Češkou se být necítím. Také mi lidé říkají, že působím jinak. Hezký vztah k Čechům ale mám. Slovensko bylo dlouhá léta v područí Maďarska. Jak je tomu u vás doma? Úplně stejně. (usmívá se) Otec často vytahuje historii a hrdě vypíná hruď. My s mámou se smějeme. Ve mně se to mísí. Po otci jsem cholerik a máma mě naučila to skrývat. To jsou ale naběhlé žíly, zaťaté pěsti, nadávky… Stydí se cholerik za své výlevy? Stydí, zároveň mám ale po otci kus hrdosti. Strašně nerada si dávám za cokoliv vinu. Stydím se a přitom viním okolí. Prostě cholerik. Ve vašich verších cítím i kus melancholie. To je těch třináct let, po kterých žiji v Čechách. Melancholie to jsou oni, ti Češi. Mám tu spoustu kamarádů, kteří jsou umělecky založení. Jsou takoví divní, berou třeba i drogy. Nikdy nevím, co si od nich vezmu. Sama sebe překvapuji. I pro sebe jsem nevypočitatelná. Když píšu text, tak mám málokdy podnět. Většinou si sednu k papíru proto, že si uvědomuji, že jsem dlouho nic nenapsala. Teprve pak hledám témata. Sedáte ke stolu s pocitem, že jste dlouho nic nenapsala. Napadá mě jediné. Povinnost. Jsem vychovaná tak, že pokud chci něco dokázat, tak prostě musím makat, i když zrovna nemám svůj den. Už jsem jednou něco zahodila. Hrála jsem na kytaru. Postupně jsem ale přestala a ona teď leží zaprášená v koutě. Rozhodně to nechci opakovat. Nechci tam ještě vidět zaprášené sešity a vyschlá pera. Napsala jste báseň o zaprášené kytaře? To ještě ne. Ale vnuknul jste mi nápad. Děkuji. Vaše verše jsou jistě hluboké, nicméně trochu kostrbaté. Jak důležitá je pro vás forma? Snažím se dokopat k jejímu studiu. Chci, aby se mi chtělo. Ten potřebný krok jsem ale ještě neudělala. Třeba slabiky si ale nepočítám. Nemám ráda hranice poezie. Rytmicky to přeci sedí! Na druhou stranu je ale třeba dělat věci podle pravidel. Vaše verše na mě působí jako písňové texty. Pokusila jste se o ně? Samozřejmě se pokusila. V kapele, kde jsem ale hrála, jsem se nesetkala s nadšením. A tak jsem se vykašlala na melodii a zůstal jen text. Co raději píšete? Básně, nebo prózu? To se nedá říct. Rozhodnout se mezi prózou a poezií, to je něco jako mezi Slovenkou a Maďarkou. Víte, jak to myslím… Jestli se chci ale živit psaním, tak je próza jistějším směrem. Na druhou stranu je pro mě těžší vymyslet téma. Z prózy mám větší respekt, než z básniček. Proto básničky píšu víc. Je to lenost a strach zároveň. Četl jsem jednu vaši úvahu o zranění. Chcete často uplatňovat svou sportovní zkušenost v literární tvorbě? Ano, přemýšlela jsem o tom. Nechci se ale věnovat sportovní žurnalistice. Spíš vidět sport trochu metaforicky. Sportovci denně přijdou o hektolitry potu i slz, jenom proto, aby se zlepšili o nepatrný kousek. A jsou ochotni to opakovat do nedohledna. Co víc si cenit na lidech. Jaký Einstein o sobě může říct, že je toho schopen. Má to význam? Pokud existují lidi, kteří vnímají jako já, pak to význam má. Jak vám pomáhá sport k dalším aktivitám? Jsem právě na vážkách, jestli mě nebrzdí. Když jsem s basketbalem začala, tak mě postavil na správnou cestu. Naučil mě přemýšlet, zodpovědnosti. Teď už to ale „umím", teď už vím, jak se na té cestě udržet a najednou mě brzdí. Neuvažujete tedy o dráze vrcholové basketbalistky? Moc ne, nikdy jsem o ní vlastně neuvažovala ani nesnila. V devíti jsem s basketem začala. Rok mě to bavilo, pak jsem ale měla krizi a nechtěla na něj chodit. Otec ale přišel a strašně mě seřval. Šla jsem tedy tam a prožila šest let muk. Často jsem kvůli tréninkům doma pro sebe brečela. Říkám si, jestli jsem potřebovala až tak tvrdou lekci, abych se naučila odpovědnosti. Co vás u sportu dneska drží? Stereotyp, otec, zaprášená kytara? Myslíte, že jednou uvidím zaprášený míč? Rozhodně mě u basketbalu drží otec, který z mého konce, jenž nastal před dvěma roky, na tři dny onemocněl. Tak jsem se kvůli němu vrátila. No a ukázalo se, že to bylo dobře. Následně jsem odehrála nejlepší sezonu v životě. No a taky holky. Ten jiný druh vazby než rodinný. S holkama se máme rády jako rodina a přitom nás k tomu nic nenutí. Mluvila jste o zodpovědnosti. Nebylo by nejzodpovědnější odejít a nebrzdit děvčata, jejichž ambicí je hrát na olympiádě? Já je brzdím? Vrcholných met přeci dosáhnou ti, kteří jsou pro ně ochotni udělat maximum. Já nejsem ochotná dát basketu všechno, ale jsem ochotná udělat maximum proto, abych pomohla jim třeba na tu olympiádu. Kdybych cítila, že je brzdím, tak by to pro mě byla obrovská rána a skončila bych. Nemůže vám údobí hledání vzít do budoucna lásku ke sportu? To rozhodně ne! Snad jste slyšel, co jsem tu říkala. Jak sportovce vnímám. Jací jsou to pro mě hrdinové. Sport mě udržuje ve střehu a učí mě vážit si správných věcí. Správné věci nenacházíte mimo sport? Záběr vašich aktivit je přeci širší. Trochu jsem malovala. Měla jsem období, kdy jsem si říkala, že se stanu výtvarnicí. Svoje kresby jsem ukazovala dědovi, byla vystavena chvále. Pak přišel rok, kdy jsem chtěla být egyptoložka, a tak jsem si koupila všechny možné knížky. Posléze na mě čekal rok s kapelou. Co ještě dělám? Učím se jazyky. Malující člověk ukazuje ostatním svůj pohled na svět. Píšící též. O co je pro vás zajímavější psaná forma? Vždycky jsem chtěla, abych byla rychle pochopena. Proč by se měl někdo namáhat, aby přemýšlel nad tím, co chci říct. Já chci, aby to hned věděl. A k tomu je myslím psaní vhodnější. Abstraktní obraz má mnoho interpretací, a to já nemám ráda. Kolika jazyky hovoříte? Zatím to není žádná sláva. Mluvím maďarsky, slovensky, česky, anglicky a španělsky. Teď bych chtěla trochu experimentovat. Zkusit takovou čínštinu. (směje se) Dobře vím, že to asi nevyužiji. Láká mě ale pocit překvapení. Ta holka umí čínsky. To je přeci pěkné. (směje se) Když se učíte jazyky. Je to i proto, abyste mohla číst knihy v dané řeči? Proč ne, ale není ten hlavní důvod. Dobře vím, že bych se měla víc dívat na ostatní. To máte třeba i ve sportu. Já se nekoukám na ženský basketbal. Nebaví mě a vím, že je to špatně. Posunulo by mě to. Nemám ale sílu. Potřebovala bych další letní prázdniny. Už mám zase dost. Mrzí mě, že nečtu maďarsky. To je básnický jazyk. Slovenština je zase hezká na mluvení, no a čeština vhodná k próze. Slovenko-Maďarko, v jakém jazyku uvažujete? V tom, ve kterém mluvím. Doma s mámou slovensky. S otcem maďarsky. Ve škole česky. Bude vám osmnáct a říkáte: „Už mám zase dost." Není to brzy? Je a o to je to smutnější. Vždycky jsem viděla puberťáky, jak jenom chodí do školy a nic vlastně nedělají. Nikdy jsem taková nechtěla být. Najednou jsem ale do té únavy taky spadla. Já ale volný čas využívám správně. V létě jsem se učila jazyky a psala. Proto mám lepší důvod chtít prázdniny. Proto, abych se mohla soustředit na budoucnost. Všechny ty povinnosti okolo, škola a basket mě brzdí. Jaká jste studentka? První dva roky na gymnáziu jsem patřila mezi premianty. Teď už je to slabší. Jsou pro vás jedničky důležité? Docela jsou. Ne kvůli nim. Jsou ale ohodnocením toho, že jsem vyvinula tvrdou práci. Nejsou to tak trochu jedničky pro vašeho otce? To ne, basket je pro něj. Jedničky jsou pro mámu. (směje se) Ne vážně, pro nikoho nejsou. Za zaprášenou kytaru může tak trochu můj otec, moje puberťácké přesvědčení, že z trucu neudělám to, co on chce. Takže za to vlastně můžu já a moje nezralost. Prostě ráda dělám věci, u kterých mám pocit, že jsou čistě pro mě. Ode mě, pro mě. Jaké máte představy o dalším svém směřování? Vidím se na žurnalistice, i když mě odrazuje každý, kdo s ní má nějaké dočinění. Nejideálnější by byl letní domek s psacím strojem. Napsat bestseller, zajistit se tím a psát si bez tlaku to, co budu chtít. To je ale sen. Bavily by mě ale i vícestránkové rozhovory. Ty mají přeci jenom dočinění s uměleckým textem. Chtěla bych hlavně psát. Nebojí se dívka s tolika zájmy samoty? To mě taky napadlo, neuvažovala jsem ale o tom, protože se jí bojím. Randila jsem s klukama ale jen tak. Teď jsem našla někoho, kvůli kterému i sem tam něco flákám. Je to první případ, který mě uklidnil, že jsem schopná věci zahodit a oddat se. Co kytara? To je ono, už se nebojím toho, že bych byla sama, ale toho, že jsem do vztahu schopná jít tak po hlavě. Až moc. Nevím, co od sebe čekat. Jaký by měl tedy být váš muž s velkým M? To se nedá říct, vždycky jsem si říkala, že nechci typického Čecha, tedy toho houbaře s chatou, co jezdí na výlety a tak. A můj partner takový přesně je a vyrazil mi dech. To se musíte vzdát letního domku, ve kterém píšete romány? No tak dovedu si představit, že bych neměla peníze, ale nechce se mi. Ideální by bylo, kdyby houbařil před vlastní továrnou. (směje se) Katarína Brányiková - Příběh bez děje Nejhezčí obscese, střepiny naděje, kterými procházím každý den bosá. Vryjou se do těla jak příběh bez děje, pod kterým rozláme se zemská osa. Ptám se všech okolo, stále však potichu, zda můžu splnit ti vše, co sis přál, zda můžu v životě dělat ti neplechu, zda můžu procházet se bosá dál.
Čtěte více na: http://prazsky.denik.cz/ostatni_region/chtla-bych-hlavn-pst-k-basketbalistka-gymnazistka-a-litertka-brnyikov.html
Čtěte více na: http://prazsky.denik.cz/ostatni_region/chtla-bych-hlavn-pst-k-basketbalistka-gymnazistka-a-litertka-brnyikov.html
17.11.2024 | U19
Extraliga U19
3.11.2024 | U19
Z Ostravy dvě vítězství
13.10.2024 | U19