Lubore, o všem zřejmě rozhodla již první čtvrtina, souhlasíš? Řekl bych, že o všem rozhodla naše individuální hra v obraně. Bohužel... Začali jsme velmi dobře - vychytali jsme pár prvních přihrávek a vedli 6:0, ale postupem času jsme přestali hrát jako tým. Hrozně nás bolely hlavně obranné chyby v situacích 1 na 1. Soupeř díky tomu získal obrovskou jistotu, naopak naše hra se rozložila. Hráli jsme moc individualisticky. Přitom to se v přípravě nedělo... To je pravda. I když jsme v přípravě prohrávali, tak jsme byli schopni soupeři vnutit náš herní styl, hrálo se podle nás a díky tomu jsme několik zápasů otočili. Ve Francii jsme ale znegovali úplně všechno, co jsme hráli v přípravě. Byla během utkání nějaká šance na zvrat? Šance na zvrat samozřejmě byla, já jsem tomu věřil! Při prvním time-outu jsem mluvil o disciplíně, zodpovědnosti. Kdyby tohle bylo, tak jsme to mohli do půlky stáhnout třeba na osm bodů a zápas by byl pořád otevřený, jenomže jsme to nezvládli. Furt tam vstupovaly individuality, které se chtěly prosadit - určitě v dobrém úmyslu, ale my prostě na takovou hru nejsme zvyklí. Jaké slovo bys použil, abys co nejpřesněji charakterizoval své pocity po nepovedeném utkání? Určitě zklamání. Chtěl jsem alespoň to, abychom zopakovali výkony, které jsme předváděli během celé přípravy. Družstvo ale bylo možná až přemotivované a to chtění vyhrát bylo na úkor naší hry. Viděl jsi v našem prvním euroligovém utkání aspoň něco pozitivního? Velice pozitivní bylo to, že družstvo na tento zápas reagovalo už v šatně. Hledalo chybu samo v sobě a ne v taktice, ve střídání nebo v tom, že někdo hrál moc a někdo málo. A jak jsi reagoval ty? Nechal jsem ten zápas rozmnožit na jedenáct kopií a každá hráčka ho dostala jako dárek. Tohle jsem ještě nikdy neudělal, ale teď jsem chtěl, aby si to každá hráčka sama a v klidu prohlédla, aby se dívala sama na sebe.