Holčičky se snažily dvakrát tolik, soutěžily s větší dravostí, i při střelbě byla vidět větší snaha. O hře na konci tréninku ani nemluvím. Holčičky mohly na Míše oči nechat, při strečinku hltaly každé její slovo a snažily se dělat vše tak, jak jim radila. I atletickou abecedu zvládly s bravurou a Míša s dětmi měla trpělivost. Přestože je po zranění, přidala se i do soutěže štafet a hned vše mělo jiný náboj. Všechny holčičky s ní chtěly být v družstvu a to se jim i splnilo. Míša měla pro každou nějaké to povzbuzující slovíčko či pochvalu a neváhala si s nimi i plácnout a tím je pochválit za to, co předvedly. A jak štafety ukázaly, nejen děti, ale i Míša zvládají kotoul velmi dobře, ale v driblinku ještě ztrácejí. Ve dvojtaktech a střelbě mají holčičky větší rezervy, takže bylo co opravovat a něco poradit. Na závěr tréninku si holčičky zahrály a velmi mě překvapily. Míša byla vždy vyhazující hráčka a bylo to znát. Takhle hrát jsem je ještě neviděla, všechny se uvolňovaly a chtěly od Míši dostat přihrávku. Vyhrály 4:2 žluté. A to už nám zbývalo jen pár minutek na závěrečný strečink, při kterém se holčičky mohly Míši na cokoli zeptat. Jako: Jaké má číslo? Kolik jí je let? Jestli studuje? Jestli má medaile a jaké? Kolikrát týdně trénuje? ... Do tělocvičny už se tlačí fotbalisti. Ještě závěrečný pokřik a celé stádo se žene po schodech do šatny. Míša se v šatně loučí s holčičkami a je zajímá, jestli přijde i v pátek. Odpověď je moc nepotěší. A co příští týden? Bohužel. Tak dvanáctka? A to už Míša spěchá na svůj trénink. Na závěr bych chtěla poděkovat Míše za její přítomnost na našem tréninku, přestože je po zranění, neváhala se zapojit do trénování. Vůbec návštěvu nebrala jako povinnost, ale snažila se holčičky povzbudit, podpořit a motivovat a to nejen v basketu. Díky. Trenérka K. Hönschová