Po dlouhé cestě jsme v sobotu ve Frýdku začali netradičně – Lucka zůstala sedět a do základní sestavy nastoupila Anežka s pokynem hrát jako Lucie. Pokyn plnila skvěle až do třetí minuty druhé čtvrtky (8 bodů), kdy si lehce podvrtla kotník a v zápase již nepokračovala.

Hrály jsme nemastně neslaně, přesto byl stav čtyři minuty před koncem 36:59. Pak jsme spokojeně usnuly na vavřínech a nechaly soupeřky upravit výsledek na konečných 50:63.

Zápas nebyl nijak vyhrocený, přesto Martina, stejně jako vloni Áďa, zahučela do obrácených laviček, které z jedné strany lemují hřiště, a narazila si bok. Pozitivem bylo, že Anežčin kotník nezmodral ani neotekl, že se Lucka mohla po zranění pomalu rozehrávat a že si zahrály všechny hráčky, které na dlouhou cestu vyrazily.

V neděli jste tři čtvrtiny obrůstaly růžovým trním a zřejmě čekaly na prince, zatímco já jsem na lavičce kvetla vzteky. Koš by zakletý, nohy betonové a hlavy prázdné. Nedařilo se nic, ale skutečně VŮBEC NIC. Kdokoli na cokoli sáhl, zvoral to. Zlom (nepochopitelný, nic se nezměnilo) nastal v poslední čtvrtce, kdy jsme začaly hrát svoji hru, daly pár lehkých košů, Áďa přidala trojku a my jsme se dostaly na rozdíl čtyř bodů. I přes nesmírnou bojovnost všech zúčastněných to dál nešlo, škoda. Vážím si toho, že jste zápas nezabalily, přestože skóre vypadalo strašidelně (-21 na konci třetí části hry) a dokázaly ho dovést až do napínavé koncovky.